• Kdo jsem
• Fotografie
• Fotky z měst
• Napište mi
• Odkazy
• Cestopisy
• Literatura
• Vinotéka

Cesky a slovensky romantismus
(20. - 50. leta 19.stoleti)

Generace tricatych let nemusela zapasit se zakladnimi potrebami pro narodni zivot (ustaleni spisovneho jazyka, vytvoreni vedy v narodnim jazyce, zrizeni zakladnich instituci pro rozvoj literarniho a vedeckeho zivota) a narodni hnuti zahrnovalo jiz ve vetsi mire i mestanske vrstvy, mohli si spisovatele klast narocnejsi cile. Jejich usili smerovalo k vytvoreni literatury, ktera by plne odpovidala soudobym zajmum a potrebam naroda. Ukoly, ktere si kladla literatura tricatych a ctyricatych let, byly velmi ruzne a siroke. Vedle ojedineleho revolucniho postoje, jak jej predstavoval KAREL HYNEK MACHA, prevazoval lidovychovny zretel k zajmum k narodni burzoazie a k lidovym vrstvam. Vychovne cile literatury prevysovaly zamery umelecke. Snaha, aby lidove ctenarske vrstvy dostaly takovou literaturu, ktera by na ne pusobila ve smyslu narodne vychovnem, vedla casto k tomu, ze vznikala dila, ktera si nekladla vyssi naroky nez bavit ctenare. Klidnou hladinu literarniho zivota ve tricatych letech rozceril jen zasadni spor o romantismus, a tim take o orientaci ceske literatury. V tomto sporu o romantickou poezii Machovu se nejotevreneji projevil rozpor mezi myslenkovou revolucnosti, umeleckou prubojnosti male umelecke skupiny a nazorem vetsiny. Ceska literarni kritika byla podivuhodne krotka a snasenliva. Temer kazde dilo prijimala priznive jen proto, ze bylo ceske. A prece kdyz v dubnu roku 1836 vysel Machuv Maj, zvedla se vlna odporu a nepriznivych soudu. Jako student novomestskeho gymnazia poznal Macha Jungmanna a pozdeji jako posluchac filozofie a prav cte vasnive vsechno, co mu prijde do ruky - Goetha a Shakespeara, Byrona, Mickiewicza. Macha sleduje prubeh polskeho povstani a v hrdinnem boji polskych vlastencu proti carske tyranii vidi soucast boje za osvobozeni Evropy. Mladi vlastenci pomahaji polskym utecencum, kdyz po nezdaru revoluce prochazeji nasimi zememi. Macha rad navstevuje ceska predstaveni ve Stavovskem divadle a tato zaliba jej privede jako ochotnika i na scenu Kajetanskeho divadla na Male Strane, zrizeneho J. K. Tylem. Pri zkouskach na ochotnicka predstaveni poznal Lori, vlastnim jmenem Eleonoru Somkovou. Macha se do Lori zamiloval. Ve vztahu k ni prozil mucive milostne drama. Brzy videl, ze jeho mila nesplnuje ideal, jaky si o zene vytvoril o svych predstavach, a z toho vznikl pocit zklamani. Macha velmi rad cestoval, ponejvice pesky. S prateli nebo sam podnikal daleke vylety na osamele hrady a zriceniny, do divoke prirody, k rozeklanym skalam, k jezerum. Je sam. Spise vlastnim rozhodnutim nez neprizni osudu. Ma sice pratele, kteri jej obdivuji a jimz chce imponovat i svym vystrednim oblecenim. Casto je vsak odrazuje svym panovitym chovanim a citi mezi nimi dvojnasob svoji odlisnost. Po dokonceni pravnickych studii odchazi Macha jako advokatni koncipient do Litomeric. Zije v nedostatku a ve starostech o Lori, ktera ceka dite. Kdyz se narodi syn, Macha se rychle chysta ke svatbe, onemocni vsak nakazlivou chorobou a umira predcasne v sestadvaceti letech. Svuj postoj k svetu a zivotu vtelil Macha do komplexu predstav a symbolu, vyjadrenych postavami poutniku a poustevniku, kteri se utikaji do samoty, kde ziji vzdaleni lidem, protoze jim spolecnost nerozumi, ale i postavami loupezniku, kteri svymi nasilnymi ciny protestuji proti radu a spolecnosti, k nimiz pozdeji pristoupi jeste symbol zeme. Pro Machovu tvorbu je priznacny protiklad snu a skutecnosti. Touzil po nejvyssim poznani, ale tisnive zivotni podminky jej srazely a spoutavaly, snil o lasce "bez konce", ale setkal se s prizemni kraskou, snil o silne svobodne vlasti a rozvitem narodnim zivote, ale kolem sebe videl narod nesvobodny, lidi zakriknute, tizivy tlak policejniho rezimu. Stale narazel na rozpor mezi touhami a skutecnosti. Lyrickoepicka basen MAJ, ktera vysla v dubnu 1836: Dejistem skromneho deje je krajina. Maj ma ovsem prirodu jen jako kulisu, vlastnim obsahem skladby je hluboka filozoficka reflexe, proto je take samotny pribeh dost mlhave. Milenci Jarmila a Vilem zahynuli cizi vinou. Jarmilu svedl Vilemuv otec, jeste nez ji Vilem poznal. Vilem zavrazdi svudce, aniz tusi, ze zabil vlastniho otce. Za tento cin je uvrzen do vezeni a pristi den popraven. Jarmila hyne sebevrazdou ve vlnach jezera. Ve vezeni premysli Vilem o podivnem retezci osudovych nahod, ktere znicily jeho zivot. Jde tedy o tragedii tri lidi: svedene Jarmily, oklamaneho milence, ktery zavrazdil sveho otce, a zabiteho svudce, ktery nejprve zapudil vlastniho syna a potom svedl milou. Z dramatu tri lidi se stava drama lidske spolecnosti. Vilem ma byt popraven, protoze se z otcovy viny stal loupeznikem a pomstil Jarmilu. Tragedie tri lidi prerostla v tragedii obecne lidskou, obzalobou cele spolecnosti, ktera nezije v souladu s radem prirody. Ve vezeni neuvazuje Vilem jen o svem zivote a sve poprave. Desi ho pomysleni na posmrtny zivot, leka se prazdnoty a nicoty, ktera nasleduje po smrti, desu z neznameho prostoru. Jedina jistota a prava vlast je jen zeme. Verse nejsou jen vyznanim lasky k zemi, ale i jeho viry v konecne splynuti cloveka s hmotou, z niz vysel a do niz se opet vraci. Na tehdejsi dobu je nazor prevratny. Neuspokojilo ho nabozenske vysvetleni, dopracovava se k materialistickemu pojeti sveta. Se svym hrdinou splynul ve 4.zpevu Maje, stal se hlavnim ucastnikem dramatu. Zprvu objektivne vypravel o Jarmiline a Vilemove osudu, ale v naznacich ukazoval, ze sam stoji za hrdinou Vilemem, nakonec se ztotoznil s postavou Vilema. Proto v zaveru skladby politoval vedle Jarmily a Vilema i sebe a v konecnem vykriku spojil jmena: Hynku! Vileme! Jarmilo!!!, pricemz sve jmeno uvedl na prvnim miste. Vyznam Maje neni jen v jeho hluboke myslenkove naplni, ale take v umeleckem mistrovstvi dila, ktere zahajilo nove obdobi ve vyvoji ceske poezie. Zobrazil krasu prirody ve vsech dennich a rocnich dobach. Prirodni obrazy hyri pohybem a napetim, barvami vsech odstinu, kontrasty svetla a tmy, kombinaci barev, zapusobil krasou basnickeho slova, uchvacuje ctenare rytmem i versem clenenym v rovnomerne zvukove celky. Skladba Maje vzbuzuje predstavu dramatu nebo opery (tri takty, dve mezihry a epilog). Dej ma dramaticky vzestup, vyvrcholeni a sestup. Dramaticky ucin podporuji i intermezza, ktera dej zpomaluji nebo vysvetluji. Machou se objevil v ceske literature poprve basnik, ktery mel odvahu vyslovit sve presvedceni, bez ohledu na to, co tomu rekne spolecnost. A spolecnost se postavila ve sve vetsine k Maji odmitave. Macha boril klidnou malomestskou idylu, otrasl cirkevnimi dogmaty. Kritikove vytykali Machovi myslenkovou napln basne. Vytky smerovaly proti Machovym hrdinum, padle divce a "strasnemu lesu panovi". Jeho proza ma mnoho lyrickych nebo dramatickych prvku a vyznacuje ji silna hudebnost. Roman CIKANI opakuje znovu Machuv postoj: rozpor snu a skutecnosti. Je tu tematicky hodne obdobneho Maji: mlady cikan naleza svou milou svedenou, v otci poznava jejiho svudce a v milovanem pestounovi vraha sveho otce. Macha zpracovaval latky historicke. Pomyslel i na vetsi romanovou skladbu. Mel ji byt roman KAT o ctyrech dilech, nazvanych podle hradu, kde se mel dej odehravat (KRIVOKLAD, VALDEK, VYSEHRAD A KARLSTEJN). Z tohoto planovaneho celku uskutecnil Macha jen prvni cast, povidku KRIVOKLAD. Lici krale Vaclava IV. jako zajatce, jeho osvobozeni a navrat do Prahy. Hlavni hrdinove jsou mluvcimi basnikovych myslenek. Jeho hrdinove nejsou pojati historicky, nybrz subjektivne.
KAREL SABINA byl Machovym oddanym stoupencem a prvnim vykladacem jeho dila. Ve vlastni basnicke tvorbe byl pouhym Machovym epigonem (pokracovatelem). Z jeho rozsahle literarni cinnosti napr. basne, historicke romany a povidky, proza se socialni tematikou, dramata, preklady, libreta k operam.
JOSEF KAJETAN TYL (1808-1856): Laska k divadlu, probuzena vlivem profesora Klicpery na hradeckem gymnaziu, odvedla Tyla z filozofickych studii v Praze. Po pusobeni u kocovne divadelni spolecnosti se venoval hlavne divadlu a spisovatelske cinnosti. V hmotne bide, za neutesenych rodinnych pomeru, pronasledovan rakouskymi urady a s podlomenym zdravim dozil svuj zivot v Plzni. Byl redaktorem casopisu Kvety. Spisovatelskou drahu zacal Tyl historickymi povidkami z ceske minulosti. Historie byva v nich jen kulisou pro napinave a dobrodruzne, casto vsak malo pravdepodobne deje. Nejznamejsi jsou povidky ROZINA RUTHARDOVA (1839) a DEKRET KUTNOHORSKY (1841). Prozy se soudobou problematikou lze souborne oznacit jako "povidky vlastenecke". Chteji budit lasku k vlasti a k rodnemu jazyku, a tim prevychovavat narodne vlazne. Hrdiny jsou vesmes mladi lide, vzdelani a uslechtili, kteri museji pro sve idealy prekonavat prekazky a nejednou se dostavaji do konfliktu s rodici. Malo zdarila novela POSLEDNI CECH (1844) dala mlademu Havlickovi podnet k ostre kritice. Havlicek vytkl Tylovi, ze usiluje o ziskani slechty, ackoli tato vrstva nemuze jiz narodnimu boji nicim prospet. Tylovy divadelni hry ze soucasneho zivota se dotykaji ozehavych otazek soudobe narodni spolecnosti. Tyluv ideal: prevychovat kruteho "kapitalistu" a ziskat jej pro vec lidu a naroda. Jednim z prostredku teto vychovy je laska mladych lidi, kteri tvori obvykle dramatickou zapletku (napr. PALICOVA DCERA). Z Tylovych veseloher se stala popularni FIDLOVACKA, zachycujici zivot prazskych lidovych vrstev. K jeji popularite prispela hlavne pisen KDE DOMOV MUJ (napev Frantiska Skroupa), ktera znarodnela a stala se pozdeji narodni hymnou. Zvlastni skupinu v Tylove dramaticke tvorbe tvori dramaticke bachorky (pohadky). Nejlepsi z nich je STRAKONICKY DUDAK (1847). Ustredni postavou je dudak Svanda, ztelesnujici kladne i zaporne vlastnosti ceskeho cloveka (citovost a podnikavost- vrtkavost, touha po zbohatnuti). Zvlastni postaveni ve hre maji pohadkove bytosti. Dodavaji hre poeticke kouzlo a symbolizuji lidovy nazor, ze priroda tvori jednotu s clovekem. Odpor proti novym projevum feudalniho utlaku se ozyvaji ve hre TVRDOHLAVA ZENA (1849). Historicke hry KUTNOHORSTI HAVIRI a JAN HUS jsou primym hlasem udalosti z let 1844-1848. Janu Zizkovi venoval Tyl drama JAN ZIZKA Z TROCNOVA a BITVA U SUDOMERIC (1849).
KAREL JAROMIR ERBEN (1811-1870): V dobe filozofickych a pravnickych studii v Praze se seznamil s Frantiskem Palackym, s nimz pak po cely zivot spolupracoval. Jako sekretar Ceskeho muzea sbiral ve venkovskych archivech studijni material. Ve vedecke praci se zabyval hlavne narodopisem. Jako narodopisec se snazil rekonstruovat puvodni podobu lidove slovesnosti. V tomto duchu koncipoval sbirky PROSTONARODNI PISNE A RIKADLA (1864) a soubor CESKYCH POHADEK. Jedinou puvodni basnickou knihou Erbenovou je KYTICE (1853), jedna z nejslavnejsich a nejoblibenejsich knih ceske literatury. Je vysledkem skoro dvacetileteho usili. Jednotlive basne Kytice vychazely nejprve casopisecky. Latkovym zakladem Kytice jsou ceske baje, ktere Erben jako vedec-sberatel dobre znal. Otazka lidskych vztahu se u Erbena soustreduje na problem viny. Konflikty vyplyvaji vesmes z poruseni zakladnich lidskych vztahu. Vinu vzdy spojuje basnik s osobou toho, kdo se ji, treba bezdecne, dopustil, nikdy jeji priciny nehleda ve spolecenskem radu. Proto se take jeho hrdinove nebouri proti trestu a nerevoltuji proti spolecnosti; trest je jim samozrejmy. To je zasadni rozdil proti Machovi, ktery obzalovava spolecnost za viny, jichz se dopustil jedinec. Nejzakladnejsi rysy jsou osudovost a nutnost. Bezmocny clovek davnych dob, postaveny proti drtivym silam prirody, obklopeny zahadami, ktere si rozumem nedovedl vysvetlit, snazil se vnest alespon castecny rad do tohoto sveta. Z pravidelneho opakovani ruznych prirodnich jevu vyvodil zaver, ze nad vsim denim vladne jakysi nezmenitelny zakon - osud. Tento zakon prenesli nasi predkove i na svet mravni. Erben odmita jakoukoli vzpouru proti teto zakonitosti. Kazde prekroceni meze, kterou nadprirozene sily urcily lidem, vede k lidske zkaze. I "privolavani" nadprirozenych bytosti nebo touha zasahnout do osudu ma vzapeti za nasledek trest. Jsou to v podstate pohanske predstavy o osudovosti, jak jej Erben nalezl v mytu. Erben uznava jeste rad lasky a odpusteni, jehoz se dosahuje pokanim. Dale napsal skladby SVATEBNI KOSILE a ZAHOROVO LOZE. Znamkou osudovosti u Erbena je, ze lidsky udel byva neodvolatelne urcen. Kytice je vrouci oslavou materstvi: naprosta vetsina vsech postav jsou postavy zenske a zena - matka je ztelesnenim domova, uchovatelkou naroda a jeho sily. Erben vyuziva v Kytici mistrovsky vsech umeleckych prostredku lidove balady. Uchvacuje ctenare prudkym dejovym spadem a dramatickym podanim. Mistrovskym dilem baladicke zkratky je POLEDNICE: cely dej probehne za uderu kostelnich hodin. Erben dovede vyuzivat i zvukomalby (Vodnik).
KAREL HAVLICEK (1821-1856)
Podepisuje se podle rodiste Borove take Borovsky, pochazel ze zamozne kupecke rodiny. Gymnazium studoval v Nemeckem (dnes Havlickove) Brode, filozofii v Praze, kde take vstoupil do knezskeho seminare. Kasarensky zpusob zivota v seminari a proticesky postoj reditele seminare zpusobil, ze v Havlickovi, vznikl odpor proti cirkvi. Profesori to brzy poznali a nakonec Havlicka vyloucili. Na Safarikovo doporuceni odesel jako vychovatel do Ruska. Uvedomoval si nedostatky ruskeho verejneho zivota. Poznal, ze carsky absolutismus je lisu a svobode narodu stejne nepratelsky jako absolutismus rakousky. Soubor clanku, ktery Havlicek o Rusku napsal, OBRAZY Z RUS (1843-1846), obsahuje kritiku carske samovlady. Pobyt v Rusku znamenal pro dalsi smer Havlickovy cinnosti velmi mnoho. Cestovani, studium i zivotni zkusenosti zesilili v nem schopnost kritickeho postoje ke skutecnosti. Z odstupu videl nyni jasneji vsechny nedostatky a slabosti narodniho zivota v Cechach. Kriticky pohled na situaci naroda umoznil Havlickovi videt cetne rozpory, ktere se projevovali v narodni spolecnosti a ktere obrozenci nechteli videt. Havlicek se rozhodl vyrovnavat se s nimi svou literarni cinnosti a kritikou (Tylova Posledniho Cecha), ale predevsim politickym uvedomovanim prostrednictvim novin. Je dokladem Havlickovy neobycejne novinarske schopnosti, ze dovedl vladni organ Prazske noviny promenit od zacatku sve redaktorske cinnosti v noviny vyjadrujici narodni zajmy. Uverejnoval v nich clanky o ruznych formach vlady, informoval ctenare o politickem zivote v cizine a take o osvobozeneckem hnuti jinych narodu. Jeho noviny tim podstatne prispivaly k politickemu uvedomovani ctenaru. Zacatkem dubna 1848 zalozil Havlicek vlastni tiskovy organ, Narodni noviny. V duchu sveho presvedceni, ze noviny nemaji ctenare jen informovat a bavit, ale hlavne vychovavat, usiloval, aby politicke cile naroda pronikly do nejsirsich vrstev, nejen mezi mestanstvo, ale i mezi rolniky a delniky. K tomu volil Havlicek primerenou formu vykladu, od vazne pojatych uvodniku a zasadnich stati az k satirickemu vypadu nebo politickemu popevku. Zacatkem roku 1850 byly Narodni noviny vladou zastaveny, Ale Havlicek zacal tehoz roku vydavat politickou revui Slovan. Revolucni hnuti bylo porazeno. Vlada dvakrat pohnala neohrozeneho novinare pred soudni porotu, umlcela nakonec Havlicka zastavenim Narodnich novin i Slovana. Koncem roku 1851 Havlicka internovala v tyrolskem mestecku Brixenu. Ve vyhnanstvi, v Brixenu se pokousel literarne tvorit, studoval lidovou slovesnost, cetl odbornou literaturu, ale podminky, v nichz zil, staly policejni dozor, neustale prohlidky korespondence, odlouceni od vlasti, obavy o rodinu, to vsechno podlamovalo jeho energii a zdravi. V dubnu 1855 se smel konecne vratit do Cech. Byl to vsak smutny navrat do domova, kde mu mezitim zemrela zena a nekdejsi pratele se ho ze strachu pred policii stranili. Jiz pristiho roku 1856 zemrel na souchotiny. Havlicek byl epigramatik (epigram - kratka basen vyjadrujici vaznou nebo satirickou myslenku). Tento strucny basnicky utvar pestoval po cely zivot. Sam charakterizoval epigramy jako malinke nadoby, do kterych vztek svuj nalivam, aby srdce nezral. Nejpriznacnejsi jejich vlastnosti byla prudka utocnost. Havlicek odhaluje rozpory mezi ucenim cirkve a jeji praxi. Kritika statni a verejne moci a ruznych feudalnich prezitku je tematem dalsiho okruhu epigramu. Projevuji se v nich plne Havlickovy demokraticke nazory, protiklad panstva a lidu, vysmech slechte, panovnikovi a statnimu aparatu. Kritizuje malou puvodnost a nizkou umeleckou uroven casti literarni tvorby, pomery divadelni, skolstvi a soudoby stav vedy. Vrchol Havlickovy basnicke cinnosti spada do doby jeho brixenske internace. Tri velke satiricke skladby, ktere tu vznikly, TYROLSKE ELEGIE, KRAL LAVRA a KREST SVATEHO VLADIMIRA, jsou jednou z forem boje proti hlavnim oporam feudalniho radu - statnimu absolutismu a cirkvi. V tyrolskych elegiich vylicil Havlicek basnicky sve zatceni a deportaci do Brixenu, v Krali Lavrovi a Krtu svateho Vladimira uskutecnil sve starsi plany, z doby ruskeho pobytu. Tri skladby sleduji spolecny cil: satiricky zobrazit reakcni spolecenske sily. Kral Lavra vyuziva cizich pohadkovych motivu. Zamerenim skladby bylo vysmat se hlouposti vsech korunovanych hlav, ktera je stejne nebezpecna jako zrizeni, v nemz je vsechna moc dana jedinemu cloveku. V tyrolskych elegiich je utok proti policejnimu statu. Prostredkem je mu ironie (vysmech, zamerne vyjadreni protikladu) a sarkasmus (kousavy vysmesek). Krest svateho Vladimira je mohutna satira, v niz povest z davne ruske minulosti se aktualizuje na pomery absolutistickeho statu a cirkve. Namet je prevzat z Nestorova letopisu, v nemz se vypravi o tom, jak rusky knize Vladimir prikazal utopit v Dnepru sochu pohanskeho boha Peruna. Havlicek tohoto boha zlidstil tim, ze mu dal podobu panskeho sluzebnika. Vzajemny vztah Peruna a vladce Vladimira, urceny tim, ze buh je u cara sluhou, umoznil Havlickovi ucinne vyjadrit zakladni myslenku skladby, ze totiz nabozenstvi se stava v absolutistickych rezimech pomocnikem k ovladani lidu. Car Vladimir je zobrazen ve sve odpudive podobe se vsemi nectnostmi: omezenosti, hrubosti, nadutosti a krutosti. Vsechny tyto vlastnosti zbavuji panovnika jakekoli svatozare. Hlavni dejova zapletka, spor mezi carem a bohem, ktery konci Perunovou popravou, odhaluje vlastni vztahy mezi cirkvi a statem. Lid po Perunove smrti odmita platit dane, avsak bez pomoci cirkve nelze vladnout lidu. Nebudou-li poddani mit nad sebou boha, snadno odmitnou poslouchat i cara. Kratke strofy obsahuji obvykle jednoduchou vetu a posledni vers tvori pointu. Uzitim lidovych obratu se zduraznuje hovorovy raz jazyka. Havlickovo basnicke dilo, prostotou a lidovosti umeleckeho razu, se co nejvice priblizilo skutecnemu zivotu a zapojilo se do celonarodniho zapasu. Pro svuj statecny zapas za prava naroda byl Havlicek milovan lidem jako maloktery cesky spisovatel. Jeho opravdovost a mravni zaniceni, cestnost a nesmlouvavost jsou trvalymi hodnotami, ktere zanechal svemu narodu. Pri Havlickove pohrbu, ktery se stal jedinecnou protivladni demonstraci ceskeho lidu, odvazila se Bozena Nemcova polozit pred zraky policie na rakev neohrozeneho bojovnika trnovou korunu.
BOZENA NEMCOVA (1820-1862)
Narodila se ve Vidni jako dcera panskeho kociho a ceske sluzky. Detstvi a mladi stravila v kouzelnem ratiborickem udoli. Otec Barunky (divci jmeno Nemcove znela Barbora Panklova) byval v letnich mesicich stolbou na ratiborickem zamku ve sluzbach vevodkyne Zahanske (pani knezny). Ze vsech detskych dojmu zapusobila na malou Barunku nejsilneji jeji babicka, Magdalena Novotna. Jiz v sedmnacti se na natlak matky provdala za urednika financni straze Josefa Nemce. Nemec byl v dobe snatku dvakrat starsi nez mladicka nevesta. Patril k uvedomelym vlastencum a pro sve narodni citeni nebyl obliben u svych predstavenych a byl take casto prekladan z mista na misto. Manzelstvi od zacatku nebylo stastne, nebot se v nem setkaly dve povahy naprosto odlisne. Za pobytu v Praze v letech 1842-1845 poznala Nemcova prazskou vlasteneckou spolecnost a seznamila se s prednimi ceskymi spisovateli. Tri roky pobytu v Praze zpusobily rozhodny obrat v zivote Nemcove. Styk se spisovateli, hojna cetba i zivotni zkusenosti rozsirovali jeji dusevni obzor a jeji literarni tvorba dostala urcity smer. Velky vyznam pro Nemcovou mel pobyt na Chodsku, kde poznavala zivot mestanu i venkovskeho lidu. Na Domazlicku pokracovala v tvorbe pohadek, psala narodopisne clanky a obrazky ze zivota spolecnosti ve mestech i o socialnich pomerech na venkove. Pro aktivni ucast v revolucnim hnuti byli Nemcovi pronasledovani rakouskymi urady a jejich cinnost stale sledovala tajna policie. Josefa Nemce vysetrovali, prekladali z mista na misto, az posleze byl zbaven sluzby. V padesatych letech se hmotna situace rodiny neustale zhorsovala. Nemcova ochuravela, podrazdeny manzel ji nechapal, odmitl davat penize na domacnost. Dovrsenim nestesti byla smrt milovaneho syna Hynka. V teto dobe stradani, kdy Nemcove nezbylo nez doprosovat se pomoci u svych pratel a kdy poznala i nevdek tzv. vlastenecke spolecnosti, vznikalo nejvetsi dilo Nemcove, jeji Babicka. Krize manzelskeho souziti Nemcovych vyvrcholila koncem padesatych let, kdy se Nemcova rozhodla zit sama s detmi. Roku 1861 odjela Nemcova do Litomysle, aby u nakladatele Augusty dohlizela na vydavani svych spisu. V lednu roku 1862 zemrela predcasne vysilenim a neustalym stradanim. Autorka Babicky vstoupila do literatury Narodnimi bachorkami a povestmi. Zahrnuji nekolik druhu lidove slovesnosti, predevsim pohadky, ale i mistni povesti a legendy. Na rozdil od Erbena neslo Nemcove o zachyceni puvodni podoby pohadkovych motivu, spise o vlastni prevypraveni lidove latky. Jednotlive pohadkove motivy upravovala tak, aby zobrazovaly typicke prostredi s typickymi postavami ceskeho lidu i s jeho povahovymi vlastnostmi. Hlavni myslenkou pohadek je demokraticka zasada rovnosti vsech lidi, vitezstvi mravnich hodnot nad silami zla. Temito hodnotami obdaruje spisovatelka hrdiny z lidu, vitezici nad rodovou povysenosti, bohatstvim a zlobou. V povidkove tvorbe bylo cilem Nemcove ukazat narodni zivot, predstaveny kladnym typem. Mel reprezentovat vlastnosti lidu v jeho zpusobu zivota i v jeho nazorech. Takovym obrazem ze zivota je zejmena BABICKA, oznacena podtitulem obrazy z venkovskeho zivota. Hlavnim zdrojem byly vzpominky na vlastni detstvi. Tyto vzpominky si Nemcova jeste rozsirovala poznanim lidoveho zivota, napr. na Domazlicku. Babicka neni dilo zivotopisne. Hlavnim zamerem spisovatelky bylo ukazat harmonicky zivot prostych lidi, predstavovany ustredni postavou idealne dokonaleho zivota. Kniha zachycuje jen kratky vysek z babiccina zivota, ale ve vzpominkach se promita cely jeji minuly zivot. Pritom vlastnim tematem knihy nejsou babicciny osudy, nybrz jeji postoj k lidem, jeji jednani a jeji nazory. Nemcova umistila dej sve povidky do ratiborickeho udoli. Idylicky zivot rodiny Proskovy je protikladem k zivotu panske spolecnosti na zamku. Tato konfrontace dvou spolecenskych prostredi je v Babicce provedena velmi dusledne. Zakladni dejovou osnovu Babicky tvori dve pasma. Prvni z nich ukazuje zivot na Starem belidle s prijezdem babicky a popisem jejiho vsedniho dne. Pak se objevuji vedle rodiny Proskovych dalsi lide: mlynar, myslivec, baba korenarka, blazniva Viktorka, pan Beyer, pani knezna se schovankou Hortensii a mnoho dalsich postav. Liceni zivota zabira stale sirsi ramec, dejovy spad je stridave mirnejsi, hned zase vzrusenejsi. Druha vnitrni cast zacina poznenahlu v 7. kapitole. Ramcuje ji popis prirodniho deni behem rocnich obdobi a vyliceni zivota v jednotlivych fazich roku. Nemcova sama vyznala, ze psala Babicku pro utechu sve duse. V tizive dobe se v duchu vracela do dob sveho detstvi. Literarni historie zjistila nejednu odchylku mezi vzpominkou Nemcove a skutecnosti. Pomer mezi babickou a jeji dcerou Terezkou byl ve skutecnosti napjatejsi nez v liceni Nemcove. Take pani knezna, hrda aristokratka plna rozmaru, jevi se ve skutecnosti podstatne jinak nez v podani Nemcove, pribeh Viktorky mel jinou, drastictejsi podobu. Vsechno to doklada zamer Nemcove zmirnovat vyhrocene protiklady vseobjimajici laskou a pochopenim. Byl tu navic zamer umelecky ideovy: babicka mela predstavovat dokonaly typ obyvatele ratiborickeho udoli a usili o harmonizaci vztahu mezi lidmi muselo zahrnout vsechny obyvatele ratiborickeho udoli. Babicka patri k tvorbe Nemcove k typu povidky, v nemz spisovatelka smerovala k zobrazeni kladneho hrdiny. Sem patri take drobnejsi povidky BARUSKA, DIVA BARA, DOBRY CLOVEK, PAN UCITEL a CHYZE POD HORAMI. Nemcova urcuje svym povidkam poslani narodne vychovne a sveho hrdinu spina s jednoduchym pribehem, ktery proveruje hrdinovy dobre vlastnosti. Od uvedenych povidek se ponekud odlisuje Chyze pod horami (1858). Milostne sblizeni Cecha Bohuse se Slovenkou Katusi ma symbolizovat ceskoslovenskou vzajemnost, zobrazit lidovy slovensky zivot v jeho sepeti s prirodou. Novely dotykajici se spolecenskych rozporu jsou rozsahem delsi a blizi se forme romanu. Jejich smyslem je spolecenske rozpory zmirnovat. POHORSKA VESNICE (1856) se pokousi o harmonizaci vztahu mezi lidem a slechtou. Postava hrabete je vytvorena nikoli jako slechtic, ale spise jako clovek, ktery se od slechtickeho prostredi odlisuje. I v nem vyslovila Nemcova svou predstavu "dobreho zivota". V povidce V ZAMKU A PODZAMCI (1856) uz nevystupuje "dobry pan" jako v Pohorske vesnici. Pouzitim kontrastu mezi krutosti chudoby a rozmarilosti a nelidskosti zbohatliku nachazi Nemcova hrdiny v chudine.

Slovenska literatura - romantismus

Ctyricata leta - rozhodujici krok k emancipaci slovenskeho naroda. Sturovci setrvavaji na koncepci slovanske vzajemnosti, ale v jejim ramci se dovolavaji narodni svebytnosti, jejimz vyrazem je jazyk, literatura, kulturni a verejne instituce. Rozhodujicim cinem se stalo uzakoneni stredoslovenskeho nareci jako spisovneho jazyka v lete 1843. Poslanim Sturovcu bylo vydavani knih v novem spisovnem jazyce. Rozviji se narodne vzdelavaci usili (nedelni skoly, spolky strizlivosti, ochotnicke divadelnictvi atd.) Vedouci osobnosti narodniho hnuti byl LUDOVIT STUR(1815-1856). Vede studenty k narodnimu uvedomeni, nabada je k sberatelske cinnosti a osvetove praci mezi lidem. Na svou dobu byl Stur vynikajicim jazykovedcem, jak o tom svedci jeho knihy NARECIA SLOVENSKO ALEBO POTREBA PISANIA V TOMTO NARECI a NAUKA RECI SLOVENSKEJ (obe 1846), v nichz zduvodnil uzakoneni noveho jazyka. (C) 1994, 1996 AHA